Konečnost. Slovo, které v mnoha z nás vyvolává nepříjemné emoce a strach. Hodně z nás si v běžném životě konečnost nepřipouští. Připomeneme si to jednou za čas, když někdo z blízkých přátel nebo rodiny zemře.
Sám na sobě cítím, že se mnou téma konečnosti čím dál víc rezonuje. Možná i proto jsem si před zhruba rokem přečetl knihu Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life. A před týdnem jsem ji doposlouchal podruhé (protože to prostě stojí za to. A při druhém poslechu jsem v knize slyšel i něco, co jsem předtím přeslechl/neslyšel).
Knihu jako takovou doporučuji všem ve věku 35 – 65 let, kteří mají otevřenou hlavu a tak nějak tuší, že zemřít s miliony na účtu není možná ten správný cíl.
Myšlenka autora je jednoduchá – v životě nedává smysl zemřít s hromadou peněz. Naopak je nejlepší zemřit s nulou na účtu a během života si co nejvíce peníze užit.
Tenhle článek nechci koncipovat jako recenzi knihy / její rešerši. Rád bych vypíchl jen pár klíčových názorů autora, které se mnou rezonovaly a rozpoutaly další přemýšlení.
Lidé chtějí peníze a ne štěstí
Jeden z mých kolegů v práci mi u jednoho projektu řekl hlášku: „řekni mi jakou metriku mám maximalizovat a já to zařídím“. Při poslechu knihy jsem si uvědomil, že majorita z nás ve svém životě maximalizuje množství finančního kapitálu, nebo majetek. Ale jen pár z nás se znaží „maximalizovat své štěstí“ (formou zážitků a dalších věcí). Autor knihy znova připomíná, že když se budete sami sebe ptát na smrtelné posteli, zda jste prožili naplněný život, chcete si odpovědět ANO!
Vyhozené peníze = promrhaný čas
Pokud si s sebou do hrobu beru peníze, tak jsem zahodil čas strávaný v práci. A s přihlédnutím k tomu, že pouze malé procento lidí chodí do práce rádo a většina chodí „protože musí“, tohle tvrzení dává smysl.
Pasivní příjem jako pojištění proti pozdnímu úmrtí
Lidé si střádají peníze na důchod (a kumulují jej i když už nemusí), protože mají strach, aby nezemřeli švorc a tedy ve špatných životních podmínkách. A ono se proti tomu dá „pojistit“ tak, že si postupem času vybudujeme alespoň malý „pasivní příjem“ – tedy i pokud vyčerpám peníze, pořád mi něco bude přitékat k důchodu.
Časově ohraničená okna (životní etapy)
V průběhu života procházíme různými etapami. Každá etapa je ohraničené, konečné okno a jen v tomto časovém okně lze dělat některé věci. Např. v době psaní tohoto článku je můj mladší syn ve školce. Tzn. letos si ještě můžu užít vše, co s tím souvisí = že nějak vnímmá svět. Že má nekonečno času a energie. Že bude ve školce Vánoční večírek, na který bude trénovat nějaké vystoupení a já si ho pak s ním užiju. Pak přejde ze školky do školy a tohle okno se zavře. Já už pak nikdy do školky nepůjdu.
Tohle, když si uvědomíte, tak stopro budete moct pojmenovat svoje etapy. Žák, student na vysoké škole, rodič malého dítěte, aktivní/závodní sportovec,…
Ať se ale dostaneme k pointě – když si zvědomíte, v jaké etapě jste a že (a kdy) skončí – užijete si to víc. Je to stejný princip jako když jedete na 2 týdny na dovolenou. Sami pro sebe máte zvědoméné, že to je konečné a ohraničené časem. Užijete si to tedy víc, než když jste doma na zahradě a berete přítommný okamžik a pohodu na hezké zahradě jako samozřejmost, která potrvá věčně.
A myšlenka časových oken pak souvisí s dalším pozorováním.
Čas / peníze / zdraví
Tak, jak plyne náš věk, tak se mění poměr mezi těmito třemi aktivy. Když jsme mladí (20 – 30), máme hodně času, nemáme žádné peníze a máme nejlepší zdraví. Když nám je 30 – 40, máme malé děti, jsme součástí rodiny. Najednou je čas pro nás cennou komoditou. Zároveň jsme ale ekonomicky aktivní, máme peníze a zároveň pořád super zdraví. Ve středním věku (mezi 40 a 55) máme nejvíce peněz, jsme na vrcholu svých kariér. Máme už víc času, protože děti už se osamostatnily. Zároveň se nám ale zdraví začíná zhoršovat. Ne nijak rapidně, ale už to na sobě začínáme cítit, „že to není to, co to bývalo“. Ve věku 55+ máme opět hodně času, hodně peněz a zdraví už nás začíná velmi omezovat (už nevyjdu ten kopec, musím lanovkou, atd.).
Před nějakou dobou jsme se ženou vedli debatu o tom, jaká je správná frekvence sexu. A já jsem ženě jako jeden z argumentů řekl, že nedává smysl si sex spořit na důchod, protože pak už nás to nebude bavit, resp. naše láska v pozdějším věku bude mít jiné vyjádření.
Tenhle poslední bod je také něco, co mi z knihy zůstalo nejdéle v hlavě a co mi ohnulo uvažování na téma rychlosti spoření a čerpání. FIRE movement a další filozofie tvrdí, že je potřeba v mládí co nejvíce spořit a až v pozdějším věku si užívat. Uvědomění si toho, že v pozdějším věku už nebudu moct dělat to, co dnes, to však nabourává.
Znova opakuji – těch pár odstavců výše je spíš výčet konstatování, které mi připadaly fajn. Ale všem vám doporučuji – knihu si přečtěte (resp. poslechněte), fakt to stojí za to. V češtině jsem to nenašel, takže jedině na Amazonu – Die With Zero: Getting All You Can from Your Money and Your Life.
Napsat komentář