Už nějakou dobu pozoruju jak sebe, tak své okolí a všímám si jak kdo přistupuje k tématu osobní odpovědnosti. Pro někoho zdánlivě nezajímavý pojem, pro mě osobně ukazatel charakteru lidí.
Téma osobní odpovědnosti je v mých očích protknuto prakticky každou činností, kterou během dne děláme. Nejsilněji ale téma vybublává, když se řeší nepříjemná témata, nebo témata, která jsou dlouhodobá a důležitá. Ekologie, kvalita života, zdraví, děti.
Odpovědnost v rámci výchovy děti. Téma, které rezonuje v mé hlavě prakticky každý den. U sebe jsem vnímal rozhodnutí „pojďme založit rodinu“ jako jeden z nejklíčovějších rozhodnutí v životě. Bylo to hlavně pro to, že mi (resp. nám oběma) bylo jasné, že je to šílená odpovědnost. Najednou už to není já, ale my. A několik let máte „na krku“ někoho, kdo se o sebe neumí sám postarat. Ze začátku se sám ani nenají, sám se neobleče, postupem času máte doma více či méně samostatně fungující jednotku, ale pořád to beru tak, že za své děti odpovídám do jejich plnoletosti.
V kontextu životních priorit si vždy představím sebe za 20 let. Je mi 52, sedím na terase svého domu a povídám si se svou ženou. V té době už má Kuba přes jednadvacet, je to dospělý chlap. Jak ten příběh pokračuje dál je závislé na miliardě proměnných. A drtivou většinu z nich ovlivním já. Já osobně, protože role otce je být vzorem. Kuba si už v genech odnáší část mne, další část si osvojí tím, že kopíruje co dělám a jak to dělám. Jak reaguju, jaké názory na okolní svět mám. A on je bude zprvu kopírovat a pak si je uzpůsobí pro sebe.
Nevím, jestli to někdo vnímáte podobně jako já, ale být pro někoho tak důležitou osobou s sebou nese opravdu hodně osobní odpovědnosti. Vlastně si říkám, že já někomu vychovávám budoucího manžela, já pro někoho připravuju jeho tátu. A to je sakra těžké a sakra odpovědná práce. A já to vím, s tím jsem do toho šel.
Kdykoliv řeším nějaké pracovní téma, kdykoliv jsem rozjížděl nějaký projekt, nějaké podnikání, vždycky jsem cítil vnitřní motivaci spojenou s osobní odpovědností. Vždycky jsem si ale říkal, že to nejhorší co mě může potkat je, že projekt ztroskotá, firma zkrachuje. Ale to není konec světa, nejde o život, nejde o vztahy, dá se začít znova a poučit se.
U výchovy dětí to je ale jiné. Vztahy nejsou tak jednoduché jako plánování projektu nebo vývoj nějakého software, který jde naplánovat, splnit termín a přesně víte, co je na výstupu práce. Dítě má svůj charakter a jeho chování a vývoj ovlivňuje nepřeberné množství externích vlivů. A když selžete? Pak jste v situaci, kdy se vám dítě během puberty odcizí, během studia na VŠ nebo těsně po něm vás opustí, osamostatní se a vy jste sami, sami s partnerem.
A to já nechci. Já chci být ten typ táty, který své děti podporuje, je jim nablízku. Chci se od nich učit technologické novinky, chci jim radit jak rozjet vlastní business či jak zvládat životní výzvy.
Osobní odpovědnost. Něco, co je mnohem důležitější, než si možná myslíte.
Napsat komentář