Vnímání hodnoty času se postupem života mění. Aspoň u mě to tak bylo a je. V době studia na vysoké škole jsem si na sebe začal sám vydělávat. Najednou jsem zjistil, že mi někdo cizí určil cenu mého času. V podstatě podepsáním pracovní smlouvy jsem dostal určeno, kolik stojí hodina mého života přepočítaná na koruny.
A od té doby můj analytický mozek (uvažující primárně v číslech) vyhodnocuje vše co dělám, nebo do čeho se chci pustit, dle jednoduché trojčlenky „stojí mi to za to“? Tzn. vyplatí se mi jít na hodinu jezdit s košíkem po Tescu (plus cesta tam a zpět, plus nafta, atd.), nebo si to naklikám za 10 min online a dám někomu 100 Kč aby mi to dovezl až domů?
Tohle fungování mi vydrželo až donedávna, než se narodil můj syn. Kubovi je dnes přesně 7 měsíců. Na den přesně. V době porodu jsem byl se svou ženou na porodním sále a s Kubou jsem od první vteřiny, kdy se narodil. Když jsem si měl možnost ho poprvé vzít a pochovat, byl to nepopsatelný zážitek. Do té doby mi všichni říkali: „počkej až budeš mít děti, to bude všechno jinak“. A já jim sice věřil, ale nedokázal jsem si to představit. Teda dokázal, ale tak nějak hodně abstraktně. A tehdy, před těmi 7 měsíci, mi to došlo. Ta zkušenost / emoce / síla okamžiku zafungovala a já si to celé dal dohromady.
Neříkám, že od toho dne je vše jinak, ale stát se rodičem pro mě znamenalo velké přehodnocení životních priorit, hlavně těch pracovně/osobních. Důsledkem toho mimochodem je, že moje „hodinovka“ najednou několikanásobně vzrostla. Ne v reálu, ale v mé hlavě. Tzn. můj analytický mozek teď silně zvažuje, jestli budu sedět o hodinu déle v práci, nebo pojedu ve 4 domů, za Kubou. Protože hodina strávená s ním je něco, co nejde koupit. Je to unikátních 60 minut, 3 600 sekund, které mi nikdo nikdy nevezme, nikdy se nebudou opakovat a taky (bohužel) nepůjdou nikdy vrátit.
Vidím, že za pouhých 7 měsíců života urazil neuvěřitelnou cestu. Naučil se rozpoznávat známé hlasy, otáčet hlavou a hned poté i celým tělem. Naučil se věci držet, přendat z ruky do ruky. Umí se i batolit a já se moc těším, až bude za chvilku sám chodit, mluvit, atd. Na druhou stranu mě ale svírá pocit pomíjivosti, když si zpětně uvědomím, jak těch 7 měsíců neuvěřitelně rychle uteklo. A stejně si to řeknu, až bude mít rok, dva, tři; až půjde do školy, atd. Už začínám plně chápat všechny ty věty ala „roste jak z vody“, „uteče to jako voda a bude ve škole“…
Od mého posledního příspěvku utekla pěkná řádka dnů. A ten důvod je prozaický. Možná jste ho po dočtení až sem sami zjistili. Psaní na blog nepatřilo mezi mé hlavní priority. Dneska jsem ale měl vnitřní motivaci vypsat svoje myšlenky někam na papír, i když elektronický. Proč? Jednak kvůli sobě, abych si uvědomil a potvrdil, že dělám to, v co věřím, že je to (nejen pro mne) správně. A taky pro vás. Pro ty, které zajímá můj názor. Třeba vám těchto pár odstavečků textu vnukne myšlenku, že je mnohdy cennější být s někým, na kom vám záleží, než mít v docházce o pár hodin navíc a na výplatní pásce o X Kč přidáno…
Co jsem si ale také uvědomil je fakt, že některé věci se nedají naučit, či vnuknout jen na základě rady ostatních. Něco je potřeba si zažít. Prostě některé vědomosti nejsou předatelné slovně, musí se prožít.
Napsat komentář