Znáte ten pocit, kdy se vám myšlenky (dříve volně plovoucí v hlavě) spojí dohromady a utvoří mozaiku, která najednou dává obrovský smysl? Stává se mi to občas, zato když se to stane, žiju tím dlouho.
Poslední takový AHA moment přišel na jedné z mnoha teamových schůzek, kdy jsem zaslech od jednoho z kolegů hlášku „…musíme přejít z reaktivního přístup do proaktivního.“ Zbytek schůzky už si nepamatuju, protože můj mozek si už spojoval svou mozaiku a utvářel všelijaké další pikle.
Zjednodušování. Činnost, kterou nemám rád u ostatních, v poslední době ji ale dělám čím dál víc. A někdy je potřeba něco umět zjednodušit až na dřeň, pojmenovat to, a pak vám to dá najednou smysl. Docvakne vám to.
Reaktivita a proaktivita. Cizí slovíčka, která pojmenovávají přístup lidí k řešení problémů či vykonávání zodpovědností. Když jsem si v hlavě začal škatulkovat své činnosti, které spadají do kategorie reaktivní, vypadlo mi: čtení a odpovídání na e-maily, přijímání schůzek od ostatních a participace na řešení jejich problémů, (často až vyloženě krizové) hašení požárů (ať už technických, personálních či rodinných).
Na druhou hromádku jsem si naházel činnosti, které nejsou svou náplní moc odlišné, rozdíl je v tom, kdo je iniciuje. Proaktivita je vidět, když např. iniciujete schůzku s kolegou, kterému chcete dát zpětnou vazbu, nebo mu jakkoliv pomoci; odkrýváte případné problémy dříve, než mají možnost vzniknout, když tvoříte plány a krizové scénáře tak, abyste byli ready. Hodně silně proaktivitu vnímám u mezilidských vztahů, kdy je opravdu málo lidí, kteří mají tu báječnou schopnost vycítit takové to „něco je špatně“ a proaktivně přijít s pomocí.
Asi si teď říkáte něco ala „hmmmm, takže Vláďa si uvědomil, že primárně hasí požáry a že by to měl změnit?“ Zjednodušeně řečeno, ano. Když se si dávám 1 a 1 dohromady a dívám se na témata, ve kterých se mi daří a oblasti, kde selhávám, indikátor „reaktivita / proaktivita“ je hodně zajímavým ukazatel.
Dlouhodobě jsem v práci zanedbával team, teamovou komunikaci a společné aktivity. Výsledkem je, že jsou lidi demotivovaní, netáhnou za jeden provaz a já díky tomu do firmy nedodávám 100% kvalitní realizace projektů.
Na druhou stranu jsem si v posledních měsících našel čas a po večerech a o víkendech četl, poslouchal podcasty a články o financích, ekonomice a investování tak, abych si splnil některé ze svých osobních snů – ta píle a čas se mi začínají vracet a já cítím další motivaci vytrvat v naplňování toho, co jsem si vložil za cíl. Nikdo mne do ničeho nenutil, přesto jsem byl při samostudiu a návazných akčních krocích (které byly často hodně riskantní a mimo mou komfortní zónu) hodně proaktivní.
Začínám se dívat na svět okolo sebe zjednodušující metrikou. Sleduju chování lidí, kteří primárně pasivně čekají a reagují na to, co se semele okolo. Sleduju ale taky akce a kroky lidí, kteří nečekají, než to udělá někdo jiný (protože ví, že to nikdo jiný neudělá) – udělají to sami. Klidně ne ideálně, klidně ne hned na první dobrou. Ale udělají to. Vstanou a něco řeknou, rozpoutají debatu, klidně i konflikt provokativní myšlenkou. Často jen vstanou a pojmenují něco, co celý team tušil nebo věděl, ale nikdo si netroufl to vyřknout nahlas. A pak jsou tihle lidé nazýváni leadery a ostatní je následují.
Důvod, proč raději děláme drobnější úkoly, je jednoduchý. Náš mozek je kontinuálně krmený pozitivní zpětnou vazbou (a dopaminem). Srovnejte si vaše 2 pracovní dny:
- den – zvládnete 5 středních / drobnějších úkolů, cítíte vnitřní uspokojení z produktivního dne, cítíte se šťastní, kolegové vám děkují za dodané podklady / výstupy vaší práce
- den – nezvládli jste dokončit nic, ale dělali na strategickém a dlouhodobém projektu, výsledek se (snad) dostaví v řádu dnů/týdnů/měsíců.
Které dny byste chtěli prožívat častěji? A které (tak nějak vnitřně) cítíte, že byste měli žít? Nevím jak u vás, ale u mne se se odpovědi na tyhle dvě otázky liší.
V dnešním světě zvyšující se komplexity všeho okolo nás vidím, kdo je schopen tuhle komplexitu ovládnout, držet s ní krok, nebo ji nedejbože předhonit a kdo sklouzává do toho pohodlného a komfortnějšího módu = reaktivního fungování.
A to se nebavím jen o komplexitě a nárocích v našem pracovním životě, ale taky (a možná hlavně) v našich osobních projektech a činnostech. Když bych se vás teď zeptal, jaké životní hodnoty máte ve svém osobním žebříčku na TOP 3 pozicích, drtivá většina z vás tam bude mít zdraví a rodinu. A kolik z vás je v těchto 2 oblastech proaktivní? Kdy naposledy jste byli osobně / na telefonu s nejbližší rodinou? Kdy naposled jste byli na preventivní prohlídce u doktora (zubní, prostata, rakovina,…)?
Důvody, proč jsem tyhle myšlenky chtěl ze sebe vysypat sem na blog + šířit dále jsou dva. Jednak jsem si chtěl myšlenky utřídit a zformulovat sám pro sebe (přesně tak, jsem sobec! :-)) a druhak si tak říkám, že je mezi vámi třeba někdo další, kdo v hlavně podobné téma řeší a tohle mu může dát stejný AHA insight, jako můj kolega, před pár týdny mně.
Napsat komentář