Emoce. Ovládají nás a řídí naše chování. Často se je snažíme kamuflovat a skrývat. Možná se za ně někdy i stydíme.
…A taky odkrývají to, co se děje vevnitř. Hluboko vevnitř!
Když se sami zamyslíte nad tím, jaké rozhovory a informace ve vás nechaly hlubokou stopu, jaké to jsou? Tipnul bych si, že to jsou ty, které doprovázaly silné emoce. Ať už vaše, nebo toho, kdo vám informace říkal. A nebo obojí dohromady.
Denně se bavím s desítkami lidí a vedu hromadu rozhovorů na různá témata. Co jsem ale nedávno (i díky koučování) pochopil je to, že hloubka rozhovoru je často daná i tím, zda a jak popustíte uzdu svým emocím.
Někde to jde velmi přirozeně
Hezkým srovnáním a kontrastem je pro mne přímé srovnání pracovních rozhovorů (z prostředí, kdy má většina lidí „pracovní masku“ a emoce nejsou to, co by chtěli sdílet) s povídáním s přáteli.
Sdílení vnitřních potřeb a tužeb se současným projevením emocí je za mne ukrutně silná kombinace, která často (v dobrém kolektivu, který je pro nás bezpečné a respektují místo) podtrhne a zesílí zprávu, kterou sdílíte. Dáváte tím najevo okolí, že je to vaše téma. Možná sdílíte radost, možná smutek, možná stesk, možná nervozitu či strach.
Je tady ještě jedna věc, která dokáže během emotivního rozhovoru posílit váš vztah. Empatie.
Pojďme kouknout na krátký rozhovor dvou přátel.
„Kvalita učitelů ve škole, kde je náš Matěj jde od deseti k pěti. Kolektiv učitelů se za poslední rok obměnil a už to není to, co to bývalo. Cítím, že to ani Matějovi nevyhovuje a není mi v tom dobře, jsem z toho smutná.“
„To mne mrzí. Vím, že Ti na kvalitě učitelů záleží. Sám si vzpomínám, kolik času a energie jsi dala do hledání té správné školy, kde budou fajn učitelé.“
„Přesně tak! Co já se najezdila po různých školách a kolik času to sežralo! Nevím, co s tím. Matěj už tam má kamarády, není moc jednoduché jen tak změnit školu.“
„Možná by stálo za to se o tom s Matějem pobavit a zeptat se, jak to vnímá on. Třeba to v jeho očích nebude tak špatné. A třeba mu bude ve škole dobře hlavně kvůli fajn kamarádům. Co myslíš?“
„Jo, to zní jako fajn nápad, díky za tip! Dívala jsem se jen svým pohledem, ale je fakt, že to Matěj uvidí úplně z jiného úhlu pohledu. Sama bych ráda věděla, na čem mu záleží.“
Dál v rozhovoru není potřeba pokračovat. Věřím, že jste z krátkého úrovky nasáli dostatečně moji pointu. Prostě a jednoduše – když nasdílíme svoje trápení a vložíme do toho emoce, v bezpečném prostředí se nám to může vrátit v podobě empatie a pomoci.
A teď trošku jiný pohled.
Hodí se emoce do pracovního prostředí?
No samozřejmě! Ale je pravdou, že s nimi zacházíme už opatrněji. Proč? Protože vztahy na pracovišti (hlavně ve velkých firmách) mají jiný nádech, než důvěrné přátelské vztahy.
Někteří lidé totiž interpretují projevování emocí jako známku slabosti.
Kdy se snažím sdílet svoje emoce?
- Když sdílím úspěchy. Sdílená radost = dvojnásobná radost, ne? 🙂
- Když rozjíždíme nový projekt, na jehož konci bude skvělá služba pro zákazníka.
- Při zpětné vazbě lidem okolo mne. Jen popsat, co mi vadí vs popsat a nasdílet emoce… to je podstatný rozdíl.
- Když chci zdůraznit prioritu / důležitost tématu. Typicky u „neprozákaznických“ procesních témat je fajn zaujmout stranu zákazníka a nasdílet dojmy z (ne)funkčnosti.
Proč jsem chtěl tohle téma nasdílet? Protože mám dojem, že často běžíme krysí závod a zapomínáme na to, že jsme jen lidi. Lidi, co mají emoce a občas je potřebují nasdílet. A je to tak správně.
Napsat komentář